Kalendář aktivit
<< květen 2019 >>
Po Út St Čt So Ne
12345
6789101112
13141516171819
20212223242526
2728293031
Články a rozhovory
Evropská integrace se přes všechny problémy dále prohlubuje a rozšiřuje.

04.10.2011 | Interview s Dr. Liborem Roučkem o jeho názorech a práci v Evropském parlamentu v průběhu září 2011.

 

Minulý měsíc byl pro Evropskou unii ve znamení řady klíčových rozhodnutí směřujících k postupnému překonání ekonomické a finanční krize. Evropský parlament schvaloval ekonomický balíček šesti zpráv (tzv. six-pack) a několik národních parlamentů hlasovalo o schválení záchranného fondu EU pro zadlužené země eurozóny. Ze Spojených států amerických se ozývají hlasy varující před tím, že se EU může stát epicentrem nové celosvětové ekonomické recese, nebude-li sedmadvacítka schopna řešit problémy zadlužených členských zemí rychleji a razantněji. Jak se na celou situaci díváte Vy?

 

Nemám rád laciné knížecí rady. Spojené Státy jsou, pokud jde o veřejné finance, v horší situaci, než je naprostá většina zemí eurozóny. Světovou ekonomickou situaci je nutno řešit jak v Evropě, tak ve Spojených Státech. Pokud jde o nás, o Evropu, přicházejí dobré zprávy například z Irska, které již nastartovalo díky svým exportům ekonomický růst a během dvou tří let se z finanční krize dostane.

 

Ale přicházejí také špatné zprávy z Řecka, které neplní kritéria, ke kterým se zavázalo. Finanční a ekonomickou krizi je potřeba řešit v krátkodobé a dlouhodobé rovině. Z krátkodobého hlediska je potřeba schválit záchranný fond pro zadlužené země eurozóny. Věřím, že v průběhu října se podaří odstranit i poslední překážku, kterou je hlasování ve slovenské Národní radě.

 

Zároveň je však nutné řešit příčiny této krize. Zmínili jsme tzv. six pack, balíček šesti zpráv. Evropská komise navrhla i další kroky - například zavedení daně z finančních transakcí či společné eurobondy. Všechna tato opatření mají vést k situaci, kdy budeme mít během dvou až čtyř let vyrovnané rozpočty. Všechny země eurozóny začnou snižovat své celkové zadlužení.

 

Co je ale důležité, a to byl také důvod, proč jsme tzv. balíček šesti zpráv v Evropském parlamentu my, sociální demokraté, ne zcela podpořili. Chceme, aby při škrtech a šetření nebylo zároveň zapomínáno na investice do produktivních částí hospodářství. Včetně investic do školství, zdravotnictví, bydlení apod. Jinými slovy, abychom se dostali na vyrovnané rozpočty, ale zároveň při tomto pohybu nepodlomili ekonomický růst.

 

 

Na konci září vystoupil ve Štrasburku před poslanci Evropského parlamentu předseda Komise José Manuel Barroso s velmi proevropským projevem vyzývajícím k prohloubení evropské integrace a zavedeni řady opatření (jako jsou například eurobondy či daň z finančních transakcí), po kterých sociální demokraté v Evropě volají již několik let. Je Barrosův projev možné vnímat jako začátek nové éry, kdy bude Evropská komise vůči členským státům vystupovat jako skutečná ochránkyně projektu evropské integrace? Dosud totiž Komise členským státům spíše ustupovala, jako třeba nedávno v otázce znovuzavedení kontrol na vnitřních hranicích EU.

 

Já věřím, že jak předseda Barroso, tak celá Evropská komise, se, jak se česky říká, pochlapí a budou silněji a razantněji vystupovat jako ochránci projektu evropské integrace. Konec konců podle smluv - i té poslední z Lisabonu - nejsou v EU žádné jiné instituce než Evropská komise a Evropský parlament, které mají na starosti ochranu celoevropské integrace.

 

José Manuel Barroso na konci září příjemně překvapil. Sociální demokraté po tomto přístupu volali již delší dobu. V posledních dvou letech jsme mu vyčítali právě laxnost a vlažnost při plnění této role. Doufejme, že si jak předseda Barroso, tak celá Evropská komise uvědomili svojí roli, a nepřenechají evropskou integraci jen národním státům, ať to Německo nebo Francie myslí sebelépe. Tvůrcem evropské integrace by v první řadě měla být Evropská komise a kontrolu by měl provádět Evropský parlament.

 

Ve světle současných velmi vážných problémů souvisejících s ekonomickou a finanční krizí se někdy zapomíná na to, že proces evropské integrace pokračuje, a že se Evropská unie zanedlouho rozšíří o další členskou zemi, kterou by v roce 2013 mělo být Chorvatsko. Vy jste nedávno jednal ve Štrasburku s evropským velvyslancem této balkánské země. Čím je příklad Chorvatska důležitý a třeba i inspirativní pro další země usilující o budoucí členství v Evropské unii?

 

V záplavě negativních zpráv se často zapomíná na to, že evropská integrace se přes všechny problémy dále prohlubuje a rozšiřuje. Připomenu jen 1. leden letošního roku, kdy do eurozóny vstoupilo Estonsko. Když člověk s Estonci mluví, Estonci tohoto kroku nelitují, naopak jsou na něj hrdí.

 

Pokud jde o rozšíření, v létě Chorvatsko završilo svá vyjednávání. Nyní je vypracovávána přístupová smlouva, která bude během října a listopadu přeložena a projednána v Evropském parlamentu. Poté bude 19. prosince ve Varšavě přístupová smlouva s Chorvatskem podepsána.

 

Tento krok je důležitý pro Chorvatsko a stejně tak pro ostatní země Balkánu. Srbsko, Makedonie, Černá hora, Bosna-Hercegovina  i Albánie tímto dostanou jasný příklad, že pokud budou zvládat své domácí úkoly a napnou síly, tak že ani vstup jejich zemí není v příštích letech vyloučen.

 

 

Před několika dny jste se vrátil z týdenní pracovní cesty do Arménie, kde jste jako místopředseda Evropského parlamentu zastupoval tuto instituci u příležitosti oslav 20. výročí obnovení samostatného arménského státu. S jakými problémy se potýká a jakým výzvám čelí tato východoevropská země ležící na samém pomezí Evropy a Asie? Jak se obyvatelé Arménie dívají na Evropskou unii a třeba i na Českou republiku?

 

Začnu s Českou republikou. Arméni se na nás dívají velmi pozitivně. Podobně jako ostatní země na východě Evropy i oni nás mají jako určitý vzor, který jim dokazuje, že všechny reformy, kterými procházejí, mohou vést k dobrému výsledku. V Jerevanu a v ostatních arménských městech je možné vidět také české výrobky, mezi nimiž samozřejmě kralují automobily Škoda.

 

Arméni berou také Českou republiku jako takový určitý mostík na cestě do EU. Oni si jsou vědomi, že geograficky leží jinde než třeba v předchozí otázce zmiňované Chorvatsko. Arménie i její sousedé Ázerbájdžán, Gruzie, Moldávie, Ukrajina, Bělorusko jsou nyní součástí tzv. východního partnerství EU. Pomocí tohoto konceptu by se Arméni chtěli více přiblížit ve svých politických i ekonomických reformách vyspělým zemím EU.

 

Arméni však podobně jako i mnohé jiné země na východu Evropy mají některé nevyřešené problémy z minulosti. Zde bych zmínil nevyřešený konflikt s Ázerbájdžánem o Náhorní Karabach, který Arménie proti vůli Ázerbájdžánu okupuje. Dále také nevyřešené otázky s Tureckem, kdy je arménsko-turecká hranice stále uzavřená. Toto tomuto třímilionovému národu na stabilitě ani prosperitě nepřidává.

 

Zastupoval jsem v Arménii Evropský parlament při příležitosti oslav 20. výročí arménské nezávislosti. Byl jsem přijat prezidentem republiky, ministrem zahraničí, předsedou arménského parlamentu a nejvyšším představitelem arménské církve. Při všech těchto rozhovorech jsem při řešení jejich domácích problémů nabídl pomocnou ruku jak EU, tak i České republiky.

 

Náš rozhovor bych ráda zakončila velmi prostou otázkou: co se to v posledních týdnech a měsících vlastně děje s Českou republikou?? Na denním pořádku jsou otevřené a veřejné projevy rasismu, xenofobie, nacionalismu a nenávisti. Veřejnou debatu ovládají ultrakonzervativní, nacionalističtí a polofašističtí představitelé z okruhu prezidenta Klause, jako jsou pánové Hájek, Bátora a další. Terčem této nenávistné atmosféry jsou Romové (dnes eufemicky označovaní jako "nepřizpůsobiví"), homosexuálové, sociálně slabí, ale i Evropská unie, Řecko a další. Demokratická levice jakoby se z veřejné diskuse úplně vytratila. Quo vadis, Česká republiko???

 

Nemyslím si, že by se demokratická levice z veřejné diskuse vytratila. Je však pravda, a je to i důsledek působení sdělovacích prostředků, že stále více se do popředí dostávají názory, které jsou při vší shovívavosti nacionalistické, xenofobní až rasistické. Bohužel pozorujeme již dlouhé měsíce ve veřejných debatách, nejen na náměstích ale dokonce i ve sdělovacích prostředcích, přibývající projevy netolerance až nenávisti.

 

V těchto projevech mi však chybí návrhy řešení. Situaci na severu Čech, ale nejenom tam, nelze řešit na náměstích protesty tu vůči Romům, tu vůči samosprávám. Řešení není jednoduché ani krátkodobé. Nemáme-li propadnout do stále větší netolerance a nenávisti, je potřeba si uvědomit, že všichni obyvatelé, všichni občané, kteří žijí na území České republiky, jsou Čechy bez ohledu na svoje etnické kořeny.

 

Řešení této situace spočívá jen v poctivé, dlouhodobé integraci, na které se podílí všechny složky společnosti. Jinými slovy - menšina i většina! Věřím, že i Česká republika si toto uvědomí a namísto nenávisti, netolerance, konfrontace bude usilovat o dlouhodobou integraci všech občanů, kteří na našem území žijí.

 

Pro mnohé se zdají řešením tvrdší policejní zásahy, ale ani tyto zásahy nejsou pro tento problém trvalým východiskem. Jediným dlouhodobým řešením je integrace cestou lepšího vzdělání, zapojení do pracovního procesu, prostě do celospolečenského života včetně života ekonomického. Daří-li se toto uskutečňovat třeba v Německu či ve Skandinávii nevidím sebemenší důvod, proč by to nešlo i u nás.

copyright © 2009 Dr. Libor Rouček design © Duckdesign | realizace: dakosoft
Podpora